Uklízela jsem u jedné šmrncovní cizinky, která si před pár lety během eurovíkendu nabrnkla českého Honzu, opustila Londýn a přestěhovala se k nám do Prahy. Nyní se opět stěhuje zpět domů, protože se s manželem po dvou letech rozvádí a ona to tady chce kompletně opustit, zapomenout a opět se začít věnovat práci na 100 %.
Během úklidu mi vyprávěla vše možné o českých mužích a já poslouchala. Popravdě anglicky rozumím díky seriálům docela dobře, ale sama mám tak trošku problém sestavit složitější větu. Takový styl konverzace mi tedy vyhovoval a byla jsem ráda, že se po mně chce občas jen nějaké to oh my god. Bylo zajímavé slyšet názor ženy, která tady byla několik let a měla možnost vše srovnat s Londýnem, třebaže zrovna já jsem vážně ráda za to, že žiju v České republice.
Pochopila jsem, že legendární anglický džentlmen je stejně ohrožený druh jako třeba gorila nížinná. V Londýně se pije, v Praze se pije, všude se kouká na fotbal a všude se zapomíná na pravidelnou sprchu. Její Honza byl výjimkou, a proto se do něj zamilovala a konečně cítila, že našla spřízněnou duši. Velmi rychle se vzali, začali plánovat stavbu domu a celkově takový ten klasický život, akorát teda bez hypotéky a Octavie.
Vše se zlomilo v den, kdy Honzík přitáhl domů malou fenečku retrívra. Roztomilou, chlupatou a smradlavou. Nebyla nadšená, protože si hned představila, jak bude muset uklízet chlupy a loužičky (to mě ještě neznala). Jinak si ale řekla, že pokud její muž chce psa, tak ať ho má. Fenka rostla a vše se podřídilo jejím potřebám. Přes všechnu tu výchovu a pravidelné venčení však nevyzbyl čas na manželské povinnosti. Honza vyfasoval upozornění, že psovi věnuje víc péče a lásky, než jí samotné. Jen zakroutil hlavou a nic se nezměnilo. Týdny a měsíce.
Šokovaně mi vyprávěla, jak poprvé v životě žárlila na zvíře. Dlouho si to nebyla schopná připustit, ale doopravdy to tak bylo. K fence se začala chovat ošklivě, nechtěla být v její přítomnosti a vadilo jí, když si chtěla lehnout do postele a její místo bylo zabráno. V tenhle moment vyprávění se rozbrečela a obejmula mě. Začala jsem hledat skrytou kameru, protože jsem nevěřila tomu, že něco takového dokáže dospělou a na pohled silnou ženu tak moc rozhodit. A taky jsem nevěřila tomu, že jejímu příběhu chci věřit. To však nebylo všechno.
Když pak načapala manžela nahého na zemi s erekcí (pokud jsem si správně přeložila wood) při nefalšovaném francouzském líbání s rozveselenou čubkou zlatého retrívra, vybouchla a postavila manžela před rozhodnutí – buď ona, nebo pes! To, jak se rozhodl, vám asi už došlo.
Při vyhazování psích hraček do popelnice jsem si připadala jako někdo, kdo ženu se zlomeným srdcem odprošťuje od ošklivých vzpomínek a všech pojítek se zážitkem, který by nejednoho člověka poslal na křesílko k psychologovi. Radši si ani nepředstavuji, co zrovna nyní asi dělá Honzík s jeho fenečkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat