Kéž bych pod postelí puberťáka našla jen bubáka

Otvírám dveře od pokoje třináctiletého školáka, vyvalí se zelený dým a já ze strachu začínám přemýlet nad tím, jak se správně pokřižovat. Místnost víc než dětský pokoj připomíná brloh nějakého mýtického zvířete. Kdyby to někdo náhodou nevěděl, dnešní puberťáci mají k uklízení stejný vztah asi jako Sheldon Cooper k výkladu věšteckých karet. Všude se válí obaly od zubožroutských tyčinek, stěnu zdobí obří plakát Rytmuse a přetékající koš je hodně nepovedenou napodobeninou šikmé věže v Pise.

No dobře, konec přehánění :-). Nadávat na neuklizený pokoj může maximálně tak maminka, pro mě je to práce a opravdových bordelářů z řad školáků bych napočítala na jedné ruce. Jak je to možné? Jednoduše, během celodenního hraní her na počítači člověk přeci jen neudělá tolik nepořádku. Většinou stačí porovnat pár věcí, vynést odpadky, vyluxovat, někde šáhnout hadrem a ustlat postel… a taky se podívat pod postel.

Kromě osamocených ponožek nalézám pod postelemi puberťáků i další poklady od starých komiksů po hlavičky Lego panáčků. Jeden artefakt mi ale nedá spát. Překvapivě ho mají pod postelí výhradně jen kluci. U slečen jsem nikdy nic podobného nenašla. Co to je? Je to většinou poměrně těžká krabice od předražených tenisek s fajfkou, kterou zdobí hromada samolepek. Profesionalita (ano, přes uklízení jsem vážně profík) mi nedovolí krabici otevřít a podívat se, co ukrývá. Moje fantazie ale běží na plné obrátky.

Proč má puberťák pod postelí zašantročenou krabici – navíc tak hluboko, že jí najde jen poctivá uklízečka při luxování těch nejtitěrnějších drobečků? Krade starší ségře kalhotky? Spoří si na vysokou? Má ohromnou zásobu trávy? Je v krabici Schrödingerova kočka? Jsem si jistá tím, že péčko to určitě není. To má dneska každý teenager prakticky pod palcem v mobilu a tabletu.

Měli jste vidět jednoho klučinu, když viděl, že jsem jeho tajuplnou krabici při luxování vytáhla ven. Všiml si toho při procházení kolem pokoje, vytrhl mi vysavač z ruky a vrhl se do uklízení sám. Údajně, aby rodičům udělal radost a já měla méně práce. Tenhle zážitek pochopitelně mojí zvědavost rozdrážil ještě víc. Bod pro něj za pohotovou reakci.

Možná si přemýšlením nad obsahem krabice snažím jen zpestřit zdlouhavou práci, ale doopravdy by mě zajímalo, co tak může třináctiletý školák před světem tajit. Nějaký tip? Případně najde se někdo, kdo v zájmu mého klidu naruší soukromí dospívajícího syna a podívá se do jeho krabice? Byla bych za to moc vděčná. A že z toho bude mít psychickou újmu? O nic nejde, vašeho syna tak jako tak zklamete v životě ještě milionkrát.

Rozpůlený vrchol (ne)tolerance

Čím víc se dostávám pod kůži manželským párům, tím víc jsem přesvědčená o tom, že já na sebe nikdy bílé šaty s vlečkou neobleču. Vždycky jsem si myslela, že manželství je jenom takové to vážnější chození a snadný způsob, jak se zbavit poloviny majetku.

Praxe mi ale ukazuje, že to tak vůbec není. Skoro to vypadá, že manželství kompletně mění chování a uvažování lidí. Navlečení prstýnku je takový teleport na místo, ze kterého není snadného návratu. Na Twitteru jsem se zmínila o prkýnku přilepeném izolepou (děkuji za všechny hvězdičky a retweety), avšak to není zdaleka všechno, na co jsem při uklízení narazila.

V bytech sezdaných párů je děsně snadné identifikovat místa, kde to skřípe. Tím nemyslím fiktivní místa v soužití, ale skutečná místa. Například na záchodě jsou časopisy o autech, ale jsou důmyslně schovány pod dolní poličkou, aby paní domu neštvaly. V obýváku je hypermoderní domácí kino a za ním růžová tapeta s motivem pampelišek. Typicky mužská pracovna je doplněna o kytičky v roztomilých květináčích. Zkrátka soužití není snadné, ne vždy by z něj měl bytový designer radost, ale asi je zapotřebí dělat kompromisy a být tolerantní.

Jeden z takových vrcholů (ne)tolerance jsem zahlédla v dlouhé předsíni manželského páru, který je spolu druhým rokem. Co jsem pochopila, není to jejich první pokus o „v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví“. Pán byl dříve dost vášnivý cestoval a s první manželkou procestoval vše možné od Ameriky po Čínu. Jak to vím? Na stěnách v předsíni je totiž hromada zarámovaných fotek z různých míst.

Nová manželka však nedokázala překousnout, že by vstup do jejich hnízdečka zdobila ta, co stála před oltářem dříve, tak se s manželem domluvila na brilantním řešení. On nezapomene na cestovatelské zážitky a ona nebude muset koukat na bývalou ženu. Všechny fotky jsou z půlky fuč aneb tam, kde chybí Photoshop skills, nastupuje pravítko a nůžky. Pro názornost dávám příklad, jak to tak nějak na všech fotkách vypadá.

Není právě tohle ten skvělý důkaz toho, jak dokáže být manželství (ne)tolerantní a absolutně praštěné? Já sama to považuji za vrchol, třebaže jsem přesvědčená o tom, že pán si při pohledu na fotky přeci jen vzpomene ještě na trošku jiné vrcholy a vyvrcholení.

Ženy jsou mrchy a tohle je záhada

Ujíždím si na starých pořadech, seriálech a filmech pro pamětníky. Jedním z těch pořadů jsou i Bakaláři, což byla vždy trojce vesměs vtipných příběhů ze života. Když mě pak potká něco zajímavého, tak si vždy říkám, že to by se pro Bakaláře skvěle hodilo. Ty nejlepší scénáře totiž píše život sám, ať už to zní jako sebevětší klišé.

Jedním z těch příběhů je i moje nedávná zkušenost dokazující, že ženy dokážou být opravdu mrchy a osamělí muži dělají zvláštní věci. Jeden pán si mě objednal k sobě domů, abych mu opravdu velmi precizně uklidila celý byt. Zkrátka práce na celý den. Po příchodu mi vysvětlil, že vše musí být opravdu špígl nýgl. Zároveň mám dorazit i další den odpoledne. Slaví narozeniny a pozval několik lidí společně s nejlepší kamarádku na oslavu spojenou s večeří, kterou sám uvaří. Uklidím tedy před oslavou a také další den po oslavě. Když jsem se mu podívala do očí, hned mi bylo jasné, že tím největším dárkem pro něj bude, když kamarádka konečně pochopí, že by neměla zůstat pouze kamarádkou. Vše jsem poctivě vydrhla, poradila s výběrem hudby na oslavu, ochutnala domácí ořechový koláč a s přáním krásné oslavy zmizela. Pán byl spokojený.

Druhý den zvoním na dveře a nic. Zvoním a klepu. Nic. Volám na mobil a ten je vypnutý. Když už se chystám odejít, zašramotí klíče v zámku a pán otvírá dveře. Respektive to, co z pána po oslavě zůstalo. Hned mě napadlo, že to musel být šrumec. Měl slušnou opičku. Jaké však bylo moje překvapení, když kromě pár maličkostí zůstal byt kompletně uklizený. Jen v kuchyni se válala prázdná flaška.

Zeptala jsem se, jak dopadla oslava. Ukázalo se, že prakticky po mém odchodu se začal jeden host za druhým vymlouvat. Klasika v podobě musím hlídat děti, něco mi do toho skočilo a babička dostala infarkt. Ze všech pozvaných tedy zůstala na seznamu pouze nejlepší kamarádka. Dorazila? Kdepak, ta neměla ani tolik slušnosti, aby se omluvila. Tak se rozhodl to oslavit sám, když dokážou být ženy takový mrchy (jeho slova) a ukázal prstem na prázdnou láhev.

Jen jsem pokývala hlavou. Bylo mi ho líto, tak jsem si řekla, že mu aspoň uklidím. Dala jsem se do úklidu a pán se omluvil, že letí do sprchy. Utřela jsem kuchyňskou linku, láhev přidala k odpadu a zamířila jsem do ložnice ustlat. Jak tak rozhazuji peřiny kolem sebe, vidím, jak z nich něco vyletělo. Byla to ženská náušnice. Něco, co v té posteli ještě včera 100% nebylo, protože bych si toho jako poctivá uklízečka všimla. Zvědavost mě začala požírat rychleji než Savo plíseň v rohu koupelny.

Pána jsem se chtěla zeptat, ale nakonec jsem si to rozmyslela. A teď mi řekněte, co se asi tak mohlo během oslavy stát, případně kde je pravda? Já popravdě nevím, co si mám myslet. Tohle už ani není příběh pro Bakaláře, to je spíš do Věřte nevěřte.

Filozofické okénko: Jak se připravit o skvělý sex

Asi bych normálně něco takového nepsala. Je pravda, že víc než hluboké myšlenky je u mě pravděpodobnější hluboké… ehm, však víte co, ale měla jsem chvilku. Pokud čekáte srandu, nebo nějakou revoluci v chápání společenské dynamiky, zklamu vás. Je to zkrátka jen moje chuť vyjádřit se, takový freestyle.

Nedávno mě velmi urazil příspěvek jednoho muže. Kromě jiného v něm zaznělo, že na uklízečku píšu až podezřele bez chyb. Rychle jsem zareagovala a pak reakci smazala, protože jsem si uvědomila, že člověk s takovým názorem si nezaslouží pozornost. I tak mi však vrtalo v hlavě, co tím vlastně chtěl říct.

Přišla jsem jen na to, že uklízečka asi má být automaticky negramotná. Kdyby přeci uměla psát bez chyb, tak má lepší práci. BLBOST! Stejně tak je hloupost, že uklízečka musí mít minimální mzdu a nemůže si dovolit něco dražšího a kvalitního. Zkrátka předsudky a řeči někoho, komu chybí alespoň trošku reálné vnímání světa kolem.

Tenhle text ale nemá být o předsudcích, ale o tom, jak předsudky hromadě mužů berou šanci na super sex. Kamarádovi se moc líbila prodavačka v Tescu. Byla údajně moc sympatická a vždy usměvavá. Na otázku, proč s ní tedy již dávno nebyl někde na večeři, mi odpověděl, že je to přece prodavačka, určitě odněkud z Ukrajiny podle přízvuku. Co když bude úplně blbá… a v ten moment jsem mu řekla, že blbec je on. Z Dolních Debilčan.

Jsem totiž přesvědčená o tom, že mnohdy v životě to, co děláme, jak vypadáme a jak působíme na okolí, je vlastně tak trošku předurčeno. Některé ženy se mohou za kasou v obchodě utrápit za 10 tisíc, další holku objeví před kasou a do tří let bere miliony a fotí pro Vogue. Stejně tak znám slečnu, která chodí s trenérem do fitka a pere se už půl roku s každým kilem. Já zase nepřiberu, i kdybych denně vypila friťák.

Pak přijde nějaký blbec a začne říkat, že s touhle by nespal, protože je blbá. Kdyby nebyla, nemusí přeci hákovat za kasou. A tahle holka s faldama by měla přestat žrát, o takovou bych si neopřel ani kolo… ty ženy jsou pro něj nuly, které prohrály boj o úspěch a prestiž.

Nechápu to jako nespravedlnost, podle mě takový život prostě je. Sice mi můžete na tohle napsat hromady argumentů a příkladů, kdy to bude vypadat jinak. Zmíníte cílevědomost, odhodlanost a vše ostatní, o čem se člověk dočte v motivačních knihách. Že vše lze změnit a neúspěch je jen selhání jedince. A budete mít částečně pravdu, akorát přehlédnete jednu věc. Prostě to není lehká a lidi nejsou roboti, třebaže to tak při pohledu na úspěšné celebrity a sportovce působí.

Já ale zjistila jednu kouzelnou věc. Když se najde muž, který si ženu nevybírá podle toho, jestli mu před kamarády z kanceláře udělá ostudu, ale podle toho, jestli je mu sympatická a rozumí si s ní, tak ta žena absolutně rozkvete. Znám to sama na sobě. A s takovou ženou zažijete skvělý sex!

To, jak se o něj připravit, je ukryto v koukání na lidi kolem. Když budete pohrdat ženami, které dělají tzv. podřadné práce, můžete se připravit o super kámošky, super sex a třeba i super lásku. To je asi to hlavní, co jsem tím chtěla říct.

Nic přelomového, co? Ale pro mě to je důležité, protože nemám ráda, když se někdo nad někoho povyšuje. Tak kluci, nebojte se oslovit baculku, přemluvte uklízečku a holka ze sámošky sice chodí nenalíčená, ale vy jí můžete dát důvod připravit se na rande tak, že vám spadne brada…

Ceník

Jestli někdy přestanu dělat uklízečku, otvírám si manželskou poradnu. Poslední dobou se mi čím dál častěji stává, že kromě klasického bordelu uklízím i bordel vztahový. Asi působím důvěryhodně a dost vzdělaně, což mi samo o sobě přijde bláznivé, ale lidé se mi ve velkém svěřují, chtějí rady a celkově mě nechávají nakouknout do jejich vztahů. Zcela typicky v momentě, kdy v těch vztazích něco skřípe.

Ženy to často dělají kvůli tomu, že nemají dobrou kamarádku. Případně mají skvělou kamarádku, která si na skvělou pouze hraje. Muži si někdy zase myslí, že jich budu litovat a třeba díky tomu něco bude. Většinou pomlouvají jejich ex a holky, které jim ani neuklidí, a proto musím jejich domovy navštěvovat já.

S asi vůbec nejvtipnější zpovědí se na mě nedávno obrátil jeden pán. Chodím k němu domů uklízet už nějaký pátek (doslova), protože on ani jeho manželka nemají čas. Nejdříve se mě tedy zeptal, jestli by nešlo nějak nenápadně domluvit, abych odmítla uklízet vše. Jako že bych paní sdělila, že třeba zásadně nedrhnu toaletu. Divila jsem se a říkala jsem mu, že to si přeci musí poručit ona. Pokud si objedná úklid všeho, tak vše uklidím. Netvářil se moc nadšeně a začal s vysvětlováním.

Ještě než jsem u nich začala uklízet, musel se o čistotu domova starat on. Čas moc neměl a s manželkou se hádal, protože když už měl volno, nechtěl ho zabít s vysavačem v ruce. Manželka ale pracuje jako managerka a očividně umí dost dobře motivovat, což pochopíte při pohledu na její ceník, pokud to tak lze nazvat.

Ukázání prsou – mytí nádobí
Vyhonění rukou – praní prádla
Orál – luxování a utírání prachu
Sex – mytí oken
Anál – výměna záclon a vydrhnutí koupelny

Když teď vše z toho dělám já, pán přišel ve velké míře o odměny. Když mi to tak decentně vysvětloval a hledal správná slova, aby nevypadal jako zvrhlík, musela jsem se vnitřně děsně smát. Přiznal, že sice manželka má taky potřeby, ale on teď už nemůže říct: „No tááááák, vždyť jsem všude umyl okna.“ Byl to údajně skvělý argument a důkaz toho, že obchod něco za něco funguje i v manželství. A já? Asi se s ním zkusím nějak domluvit, je mi ho líto!

Kam bych si jako chlap schovala to, o čem manželka nesmí vědět?

Jako multifunkční uklízečka a rovnačka věcí jsem zjistila, že většina lidí nemá kostlivce ve skříni. Mnohem častěji v ní mají oblečení, všelijaké krabice a další krámy. Také jsem ale zjistila, že hodně mužů bojuje s tím, kam si schovat před manželkou poklad. Pro někoho je to nahá fotka jeho první holky, pro jiného čokoláda s oříšky a pro dalšího klíč od bytu, který si tajně pronajímá, aby měl kde spát s milenkou.

Záměrně píšu o schovávání pouze mužských pokladů. Určitě to není kvůli tomu, že my ženy bychom nějaké ty tajné předměty neměly, ale spíš vím, že většina mužů ani netuší, kde se doma ukrývá hrnec na těstoviny nebo nůžky na nehty. Nic ve zlém, prostě to vědět nepotřebujete, když máte nás. My si můžeme dát fotku milence na noční stolek a ničeho si nevšimnete. Opět nic ve zlém.

V bytech lidí jsem zaznamenala, že hodně mužů má nějaký pracovní stůl (případně rovnou pracovní koutek). Když přijdu na úklid a muž není doma, žena využije příležitosti a pracovní místo hezky prohlédne. Nejdříve jsem tohle chování nechápala a myslela si, že dělám něco špatně. Pak mi však docvaklo, že když se muž bude ptát, proč je tahle věc takhle a tamta vlevo místo vpravo, může to paní domu svést na mě. To ve zkratce znamená, že pracovna a pracovní stůl rozhodně nepatří mezi vhodné schovky. To stejné platí o uzamykatelných šuplících, protože ty na nás ženy působí jak povánoční slevy. Přitahují nás jak magnet.

Když jsem přemýšlela nad tím, kam bych si jako chlap schovala něco tajného, nejdřívě mě napadl sklep, případně půda. Jenže tam člověk nikdy neví, kdy se žena rozhodne vyštrachat staré hadry, případně naopak uskladnit nějaký nový bordel. Zkrátka to není úplně neprůstřelné.

Pak mi to ale došlo! Nejedná se tak ani o jedno konkrétní místo, jako o kombinaci místa a předmětu. Zcela ideální je těžká krabice s nářadím (kladiva, klíče apod.) umístěná někde v horní poličce. Oko tam nedohlédne a křehká žena bude mít strach z toho, že jí při sundavání krabice spadne na hlavu. Většinu žen vlastně ani nenapadne vzít během dne do ruky kladivo a začít doma něco mlátit. Alespoň žádnou takovou neznám. Já samotná jsem i přes profesionální uklízecí skills na tom s kutilstvím asi tak jako Tim Allen a nepamatuji si na to, že by se mi nějaká z kamarádek chlubila tím, jak rovně si přivrtala poličku.

Taková krabice je tedy místem, kam my ženy jen tak nezavítáme. Ideální místo pro uschování usvědčujících materiálů už znáte. Teď už zbývá jen doufat, že v rodině budete jediný, kdo si ho přečetl.