Ještě na střední škole jsem měla kamaráda, se kterým jsem byla většinu času v lavici. Děsně fajn kluk, vlastně ani nevím, kde je mu konec. Na první hodinu přišel vždy o pět minut pozdě, sedl si vedle mě a pronesl: „Tak jsem se zas zamiloval.“
Dělal to tak prakticky každý den a o přestávce mi vyprávěl o tom, jak se na něj támhle blondýnka s modrýma očima usmála, jak otevřel dveře uhrančivé brunetce a jak se zamiloval tak, že nemůže na nikoho jiného myslet. Přišlo mi to děsně vtipné a vždy jsem si z něj dělala srandu. Měl zkrátka velké srdce a hlavně velkou fantazii.
A teď po pár letech? Úplně ho chápu. Sice se každý den nezamiluji, ale rozhodně se dost často zakoukám. Je to podle mě na vztazích a seznamování prakticky to nejkrásnější. Vždyť když se zakoukáte, je pro vás ten druhý člověk absolutně dokonalý. Okouzlení pochopitelně může zmizet s prvním podáním ruky, ale do té doby je to krásný zážitek.
Nikdy bych si ale nemyslela, že se „zamiluji“ do chlápka z Twitteru.
Začal mě sledovat, já si prohlédla jeho profil a přečetla si vše, co kdy napsal. Koukala jsem na jeho fotku před spaním a celou noc mě pronásledovaly sny. O tom, jak to děláme všude možně, jak mu ho kouřím, jak s ním zkouším ty nejchlípnější věci (můj repertoár je hodně bohatý) a jak patřím jen jemu. Ráno jsem se probudila. Tak trošku zmatená, docela dost unavená, ale zamilovaná až po uši.
Tenhle povznášející pocit se mě nyní drží a já si připadám tak trošku jako blázen. Jak můžu cítit něco tak silného k někomu, koho jsem nikdy v životě neviděla? Vždycky jsem se smála holkám, které pláčou před spaním nad plakátem Vojty Dyka, ale asi je začínám chápat.
Přemýšlím nad tím, jestli toho muže oslovit. Prostě mu napsat, že mi přijde sympatický a mám chuť se s ním sejít.
Taky se ale bojím toho, že si tím zkazím ten pocit. A nebo prostě jen čekám na to, až se objeví někdo skutečný (myšleno mimo Twitter) a já nebudu žít ze snů, které se mi mimochodem jak na potvoru už nikdy znovu nezdály. Znáte to taky a co doporučujete?
Žádné komentáře:
Okomentovat